chovatelská stanice britských koček

Infekční a dědičné nemoci

FIV - syndrom získané ztráty imunity

viróza známá v odborných kruzích od r. 1986, pro svou podobnost s nemocí AIDS u lidí bývá označována jako „kočičí AIDS“
virus není přenosný na člověka ani na další domácí zvířata
neexistuje proti němu vakcína

Virus FIV patří do skupiny lentivirů, je přítomen v krvi, ve slinách, v mlezivu a v mléce. Ve vnějším prostředí je poměrně málo stabilní - pro přenos infekce je proto nutný přímý a relativně těsný kontakt mezi kočkami. Pohlavní přenos zatím nebyl prokázán. Koťata se mohou infikovat již v děloze, během porodu, slinami, mlezivem nebo mlékem.

Virus způsobuje snížení obranyschopnosti (tzv. imunosupresi), následkem je pak snadná vnímavost kočky k infekcím, které by jinak bez problémů zvládla. Období projevu klinických příznaků je velmi dlouhé a může trvat měsíce i roky.

Fáze onemocnění:

1. po nakažení dochází po dobu několika týdnů k projevům horečky, nechutenství, zvětšení mízních uzlin – tzn. poměrně nespecifické příznaky, které pak vymizí
2. kočka se jeví jako klinicky zdravá, pro okolí je však nebezpečná nosičstvím viru
3. postupně se rozvíjejí příznaky spojené s horečkou, nechutenstvím, rýmou, dýchacími problémy, chronickými kožními problémy a parazitózami
4. narůstání obtíží, které díky snížené obranyschopnosti vedou k "uspání" nebo úmrtí kočky

Prevence:

1. Testování: výsledek je znám do 5-10 minut - testují se protilátky v krvi
2. Pokud je v rozporu výsledek testu a klinický stav kočky, je možno provést laboratorní test PCR (polymerase chain reaction), kde se prokazuje přímo genetická informace viru v krvi.
3. Izolace pozitivních koček je nutná, aby nedocházelo k šíření viru. Kočku není třeba hned utrácet, pokud se však začnou objevovat výše uvedené příznaky, je vhodné zvážit euthanázii.

FeLV - kočičí leukóza (leukémie)

onemocnění způsobené retrovirem, který v organismu rozvíjí rozmanité klinické příznaky od poruch funkce imunitního systému až po nádorové lymfoproliferativní změny.
Ve vnějším prostředí je virus málo stabilní, působí na něj většina používaných dezinfekčních prostředků, pro přenos infekce je proto nutný přímý kontakt mezi kočkami, přenos je možný slinami, mlékem, močí a nelze vyloučit ani přenos pohlavním stykem; koťata se mohou nakazit již v děloze matky

Po nakažení virem se u kočky nemusí projevit žádné klinické příznaky, ale stává se šiřitelkou viru na ostatní kočky. Onemocnění se dále může vyvíjet jako ztráta imunity (kočka se stává vnímavou pro kteroukoli infekci jako u FIV) nebo méně často jako tvorba lymfomů ( nádorů), které se mohou vyskytovat v podkoží, v mízních uzlinách, na střevech apod.

Prevence:

1. Testování: stejně jako u FIV je výsledek testu znám během několika minut,testuje se však přímo přítomnost antigenu (tj. viru nebo jeho části), ne protilátky, proto je možné testovat i kočky, které již byly vakcinovány proti FeLV.
2. Pozitivní jedince izolovat (dále stejné jako u FIV)
3. V případě negativity testu je možné provést vakcinaci kočky. V žádném případě se nedoporučuje vakcinovat netestované kočky!! (Pro možnost šíření viru mezi ostatní!!!)

FIP - kočičí peritonitis (infekční zánět pobřišnice)

onemocnění způsobené virem patřícím do skupiny koronavirů, postihuje nejčastěji mladé kočky

Mezi koronaviry patří i řada dalších méně nebezpečných původců onemocnění u koček, ale v organismu vytvářejí protilátky také, což má závažný vliv na diagnostiku onemocnění, která je založena právě na detekci protilátek v organismu.

Pro nakažení má poměrně velký význam stres, infekce se přenáší přímým stykem mezi kočkami - slinami, olizováním, nosním sekretem, trusem. Virus může přežívat až 2 měsíce ve vnějším prostředí. Koťata se mohou nakazit i během březosti, pak během 2-5 měsíců umírají.

Onemocnění se projevuje ve dvou formách:

1. vlhká forma, tzv. efuzivní - je charakterizována změnami v dutině břišní a hrudní, jejichž výsledkem je náplň tekutinou v obou tělních prostorách
2. suchá forma, tzv. neefuzivní - organismus s virem "bojuje" a reaguje tvorbou hnisavých ložisek na játrech, slezině, střevech, ledvinách... Tato forma je hůře diagnostikovatelná, uniká pozornosti a často kočka uhyne, aniž by se zjistilo, že příčinou byla FIP.

Nejčastějším projevem onemocnění bývá absolutní apatie, horečka nereagující na antibiotika, průjem, hubnutí, nechuť k jídlu a zhoršené dýchání. Diagnostika nemůže být založena pouze na laboratorním testu hladiny protilátek (tvorba protilátek i proti ostatním koronavirům!!), ale na celkovém posouzení daného klinického stavu kočky v kontextu s ostatními laboratorními vyšetřeními.

Prevence:

1. testování - koťata se doporučuje testovat od 10 týdne a opakovaně po 4 týdnech. U dospělých koček postačí testování jednou.
2. Izolace pozitivních koček (jako u FIV, FeLV)
3. Vakcinace

Ani jednu z těchto nemocí nelze vyléčit, pro kočku končí smrtí.

zdroj: www.kocky-online.cz

Hypertrofická kardiomyopatie (HCM - hypertrophic cardiomyopathy)

Primární HCM je jednou z nejčastějších příčin náhlého srdečního selhání nejen u koček ale také u lidí (odhadovaná incidence u lidí je 1 případ z 500; z 60 % se jedná o familiární výskyt).

HCM je klinicky velmi heterogenní srdeční onemocnění, které se vyskytuje u čistokrevných plemen koček, ale i běžných kříženců prakticky v kterémkoli věku. Onemocnění může v extrémních případech propuknout od 6 měsíců až po vysoké stáří. Plemenná dispozice pro primární HCM je např. u mainských mývalích koček, ragdollů, ale i kočky domácí. Častěji jsou postiženi kocouři středního věku.

Podstata primární HCM spočívá v zesílení (hypertrofii) zejména stěny levé komory srdeční a komorového septa. K zesílení srdeční stěny může dojít i na základě jiné choroby. Tato tzv. sekundární HCM vzniká nejčastěji důsledkem vysokého krevního tlaku (například při onemocnění ledvin) nebo některých hormonálních onemocněních např. při zvýšené produkci hormonů štítné žlázy (hypertyreóza).

Byly identifikovány mutace v několika genech kódující proteiny sarkomery, včetně genu MYBPC3 (myosin binding protein C). Mutace těchto genů mohou vést k rozvoji fenotypu HCM, díky ovlivnění funkce i struktury proteinů sarkomery. Přestože byly mutace identifikovány, patogenetický proces HCM stále není dostatečně prozkoumaný. Doprovodné příznaky jsou např. dušnost, nízká fyzická aktivita od omezení pohyblivosti až paralýzu nohou, snížená chuť k jídlu, kašel, synkopy (krátké ztráty vědomí kočky), důsledkem změn srdečního svalu jsou také arytmie a šelesty různé intenzity.

Přesná diagnóza je možná pomocí sonografického vyšetření srdce. V současné době existuje genetický test vhodný pro plemeno mainské mývalí kočky a plemeno ragdoll a nyní i britské plemeno. Test prokáže či vyloučí přítomnost mutace v genu MYBPC3 a možnou dispozici k onemocnění HCM.

HCM se dědí autozomálně dominantně. Heterozygotní zvířata vykazují klinické příznaky.

zdroj: www.genomia.cz

PKD – Polycystická choroba ledvin

Polycystická choroba ledvin je dědičné onemocnění, které se vyskytuje nejen u koček, ale i u lidí a jiných zvířat. U koček jsou nejvíce ohrožené kočky perské a exotické díky vzájemnému nadměrnému křížení.

Nemoc se projevuje tvorbou ledvinových cyst (dutin) vyplněnýmch tekutinou. Tyto cysty ohrožují funkci ledvin a mohou vést až k selhání ledvin a smrti nemocného jedince. PKD je nevyléčitelné chronické onemocnění, míra závažnosti se liší případ od případu. Klinické příznaky nemoci u koček s PKD závisí na velikosti a množství cyst v ledvinách. S přibývajícím věkem se cysty zvětšují a jsou početnější. U dospělého zvířete mohou dosahovat až několika centimetrů. Čím větší část funkční tkáně ledvin je nahrazena nefunkčními cystami, tím dříve se začnou projevovat první příznaky selhávání ledvin - postupné nechutenství, ztráta hmotnosti, zvýšený příjem tekutin, častější močení atd.

Kvůli dědičnosti choroby je důležité nemoc diagnostikovat včas. Zvířata, která nemají žádné závažné zdravotní potíže (např. počet cyst v ledvinách je minimální) a dožijí se často i vysokého věku, mohou přesto být PKD pozitivní. Hlavní riziko v těchto případech představuje předání nemoci potomkům.

Dědičnost PKD
PKD je výsledkem dominantně dědičné genové abnormality. Každá kočka s abnormálním genem má PKD. K získání mutovaného genu stačí jeden pozitivní rodič. Označme mutovanou alelu „A" (způsobující PKD) a normální zdravou alelu „a". V případě zkřížení nemocného jedince A/a se zdravým jedincem a/a, má každý potomek 50 % pravděpodobnost, že zdědí abnormální alelu od postiženého rodiče, a bude tedy sám postižený (A/a). Rovněž má 50 % pravděpodobnost, že získá normální alelu, a bude zdravý a/a. V případě křížení dvou pozitivních jedinců bude 50 % koťat z vrhu pozitivních (Aa), pouze 25 % negativních (a/a), 25 % z nich zdědí defektní gen od obou rodičů (A/A). Jedinci A/A zpravidla zemřou ještě před narozením.

Průběh nemoci
PKD je chronické onemocnění a jeho vývoj probíhá někdy velmi pomalu. Cysty jsou v ledvinách již od narození, na začátku jsou velmi malé a s přibývajícím věkem zvířete se zvětšují, čímž stále víc narušují funkci ledvin. Cysty rostou obvykle pomalu, a proto se známky nemoci projeví až v poměrně pozdním věku. Nicméně PKD se může manifestovat v jakémkoliv věku, nejčastěji se příznaky nemoci u koček objevují kolem 7. až 8. roku života zvířete. Neexistuje způsob, jak předpovědět rychlost vývoje nemoci u jednotlivých koček.

Diagnostika
V souvislosti s PKD byla u koček identifikována mutace v genu PKD1, který kóduje polycystin, transmebránový receptoru podobný protein. Mutace - záměna C > A v exonu 29 v genu PKD1 u koček - způsobující vznik předčasného stop kodonu. Tato mutace byla prokázána u 48 PKD postižených koček, zahrnujících Perské, Siamky, Ragdoll, Selkirk Rex, Scottish Fold.

Diagnostickou metodu vyvinul tým doktorky Leslie A Lyons z univerzity UC Davis. V roce 2004 doktorka Lyons metodiku zveřejnila ve vědeckém časopise (viz. odkaz v literatuře). Laboratoř Genomia používá metodiku doktorky Lyons s jejím souhlasem.

Vyšetření PKD1 genu lze provádět z krve nebo stěru sliznice ústní dutiny. Nedoporučujeme provádět stěr sliznice ústní dutiny u kojených koťat, která mohou mít v ústech buňky matky.

zdroj: www.genomia.cz

:: zpět ::